17. říjen

Můj normální den (blbec)

Bylo to ráno jako každé jiné. Probudil jsem se hladovej a poněkud nasrat na svět. Zaspal jsem. Něco málo jsem zakousl, oblékl se a vyrazil za mou milou. Ta bohužel nemohla ven protože na ní ze druhého patra řval její věčně nasratý otec ať maže domu. Když jsme se rozloučili, vyrazil jsem.

Sedl jsem na první tramvaj, která jela. Bohužel to nebyla ta pravá, a tak jsem musel u Anděla vystoupit a počkat na jinou. Netrvalo dlouho a dočkal jsem se dalšího překvapení. Ošklivej, smradlavej, zkrátka cikán vyběhl na mě s nabídkou pořádné rvačky. Nemohl jsem odolat a šel jsem. Po chvíli jsem se s bláznivým a zmrzačeným rómem rozloučil, jela mi tramvaj. Nastoupil jsem na tramvaj číslo 4 a uháněl za dalším dobrodružstvím. Na Palackého náměstí jsem přestoupil na tramvaj č.17 a jel za kamarády do nahrávacího studia. Cestou jsem se pohledem seznámil s docela pohledným homosexuálem, kterému sem jistě padl do oka. Bohužel musel za chvíli vystoupit, ale nahradil ho o nic méně zajímaví člověk, který ač bez rádia, televize nebo jakéhokoli přijímače hlásil na celou tramvaj průběh fotbalového utkání. To už jsem, ale musel vystoupit zase já.

Konečně ve studiu. Kde seš vole už na tebe čekáme. Řekl kytarista Vlasta zvaný Indán. Máme pro tebe páreček špatných zpráv. Už jsem se nemohl dočkat až je uslyším. Tak za prvé : ten blbec co nás nahrával, vymazal s počítače část bubnů, takže to budeš muset zahrát skoro celý znovu. A do prdele, řekl jsem a co ty další zprávy? Vyhodili nás ze zkušebny musíme jí ještě dneska vyklidit. Spíš musíš, mi už jsme si to odvezli autem. Hmmm, tak to abych vyrazil, sakra. Cesta mi příjemně utekla. Pršelo.

Konečně jsem dorazil do půldruhého kilometru vzdálené zkušebny. Věcí jsem tam opravdu neměl málo. Ale je lepší se jednou pořádně sedřít, než jít dvakrát. Do levé ruky jsem vzal zesilovač a stojany na činely. Do pravé pak buben a další stojany. Zpáteční cesta byla už o něco horší. Sice nepršelo, ale za to mi připadlo, že nesu dva kusy betonu. Zesláblí jsem dorazil ke studiu. Už mě od něj dělí jen pár schodů. Než jsem si to však stačil doříct uklouzl jsem na prvním schodě. Padl jsem na záda a nemohl se hnout. V ruce jsem držel dva betony, které jsem nesměl za žádnou cenu rozbít. Zkoušel jsem zavolat o pomoc, ale dostalo se mi pouze hlasitého výsměchu. Co se tu válíš? Řekl rozesmátý baskytarista Petr. Pomož mi vole, nemůžu se hejbat. Nepomohl. S naraženou kostrčí a nechutí dál žít, jsem šel nahrát ztracené bicí. Skončil jsem kolem půlnoci. Dnes mi to opravdu nešlo, čau zejtra řekl jsem a vydal se domu.

Ani zpáteční cesta nabyla k zahození. Nejela mi tramvaj, začalo pršet. Čekal jsem. Konečně tramvaj. Jel jsem starou dobrou trasu na Palackého náměstí, kde jsem musel přestupovat. Najednou se vyřítili z metra dva polonazí skíni s tím že se jdou spolu rvát. Výborně zase rvačka, to už tu dlouho nebylo, pomyslel jsem si. Ale než se ti dva stačili uhodit padli si kolem ramenou a začali se přátelsky objímat. Aha, byla to jenom sranda. Poměrně vystresovaný jsem nastoupil do tramvaje, která právě přijela. Tak a teď rovnou domu už se nemůže nic stát, říkal jsem si. Opak byl pravdou. U Anděla nastoupili další skíni. Bohužel ne tak přátelští jako ti předchozí. Jeden z nich se zadíval mojim směrem, naštěstí pro mě se nenávistně zahleděl na návštěvníka z jiné země, který by si mohl se svojí barvou pleti podat ruku s rómem s dopoledního utkání. Přistoupil k němu a počastoval ho slovy: vystup ty hajzle, nebo tě podříznu…. Po spoustě lásky plných slov cizinec opravdu vystoupil, ale jenom proto že byla konečná. Vlastně si dodnes nejsem jistý, že tomu sympatickému skínovy vůbec rozuměl. Vystoupil jsem i já. Cesta od tramvaje trvala jen pár minut. Byl jsem před domem a snažil se najít klíče. Že já blbec je zapomněl ve studiu?! To byla příjemná tečka za dnešním dnem. Naštěstí byl doma táta, který mi po dlouhém zvonění otevřel. Dnes jsem jistě stával prdelí napřed řekl jsem si a zcela vysílený, pohmožděný a zesláblí jsem usnul.